Silný přírodní elektrostatický výboj, produkovaný během bouřky, provázený emisí světla a rychle zahřívající okolní vzduch, který díky tomu produkuje charakteristický zvuk hromu. Tohle všechno je blesk, onen úkaz vyvolávající tolik lidských emocí, obdivu a strachu najednou, který si METALLICA drze a vyzývavě osedlala na svém druhém řadovém albu, také proto výstižně nazvaném „Ride The Lightning“. Jako správný jezdec ho pevně stiskla mezi nohama, pobídla kupředu a v mocném cvalu a trysku s ním dosáhla vítězství, které bývá velice často zařazováno do skupiny toho nejlepšího, co se kdy u sanfranciské legendy urodilo.
Nade vší pochybnost, samozřejmě, neboť chceme-li u METALLICY hledat nějaké slabší období, musíme se dívat do daleko méně vzdálenější minulosti, než je ta z roku 1984 a let jemu blízce následujících. Tehdy totiž byla tahle stylotvorná čtveřice ve skutečně neuvěřitelném laufu, o čemž svědčí i to, že trvalo jen necelý rok, než se po třaskavém vstupu na scénu prostřednictvím „Kill ´Em All“ (1983) vydala (poprvé i pod taktovkou slavného Flemminga Rasmussena) v thrash metalovém opojení znovu do studia. A tak přestože debut nestačil ani pořádně zaschnout, už byl na světě jeho progresivnější, poměrně složitější a do jisté míry i melodičtější následovník. Zbytečně brzo, řekl by si (možná a tehdy) někdo. Ale kdepak. Proces zrání byl zkrátka přirozeně ukončen v rekordně rychlém čase, tak nač otálet s materiálem, který svého již tak neslýchaného předchůdce převyšuje o další hlavu, jejímž čelem zároveň důrazně ťuká na metalový Olymp?
Opěvovaný blesk poprvé udeří hned v otvíráku „Fight Fire With Fire“. Akustická předehra a „učesanější“ Hetfieldův zpěv zlehka naznačí, jakým vývojem kapela od minula prošla, nicméně v mocně uhánějícím tempu a spíše nicneříkajícím textu to prozatím není slyšet úplně na sto procent. Skladbě samotné to však neubírá nic na přesvědčivosti, ba naopak. Řezání a dunění cirkulárky na plný výkon, až kovové hobliny od strun odlétávají, prostě absolutní lahůdka pro thrashmetalistovo ucho. Podobně jako následující titulní věc „Ride The Lightning“, hlodavě přemýšlející o tradiční otázce trestu smrti, jež navíc pamatuje i autorský příspěvek kdysi odejitého Davea Mustainea. Poté se už ovšem definitivně dostáváme k věcem pro album nejstěžejnějším. Za převelice sugestivních zvuků úderů do zvonu (spolu s těmi v písni „Back In Black“ od AC/DC je mimochodem považuji za nejinvenčnější použití tohoto motivu v dějinách tvrdé hudby) se rozjede dlouhatánská „For Whom The Bell Tolls“ a my se ocitáme tváří v tvář prvnímu z vrcholů celé nahrávky. Skladbu uvozuje naprosto geniální předehra, jako stín se plazící mlhou uchvacujících melodií a nesmrtelného riffu, který pak orámuje i zbytek poutavého pohledu do hloubi vojákovy duše na motivy stejnojmenného Hemingwayova románu „Komu zvoní hrana“. Nádhera, musím říct, a to i po těch letech. Přeslechnutelný zde navíc není ani přechod k „dospělejšímu“ vyjadřování v textech, takže člověk se jen těžko utrhuje k soustředění na to, co přijde vzápětí. Tím však naštěstí není nic menšího než „Fade To Black“, další vykřičník na albu, někdy také prezentovaný jako první pomalá věc METALLICY. Čarokrásné vyhrávky a další věčný riff, to všechno rámováno jaksi zvláštně zdůrazněnou nostalgickou atmosférou, hodnou spíše usazených otců od rodin než bandy dvacetiletých vlasáčů. Zvláštní, ale vlastně ne úplně nepochopitelné, když si uvědomíme, že skladba (údajně) vznikla jako reakce na zhrzení kapely poté, co jí kdosi obral o téměř kompletní aparaturu.
Ale abychom nezapomněli, že to, oč tu běží, se stále jmenuje thrash metal. Proto je tu „Trapped Under Ice“, jež fackuje svou jedinečně ledovou dlaní, proto je tu „Escape“, která zas nemilosrdně vtahuje do své strojové sekanosti, napůl dělené oddychově melodickým refrénem, a proto je tu vzápětí za nimi i „Creeping Death“ alias stylový pomník číslo tři. Megariffy, s kterými snad kapela skutečně běžela nejprve na patentní úřad, a teprve až potom do zkušebny, jsou vzácnou a mistrovskou ukázkou pravého metalového umění, a není proto divu, že METALLICA má potřebu tuhle skladbu dodnes stabilně řadit do koncertního playlistu.
Tak. Na úplný konec tu pak pochopitelně ještě máme „The Call Of Ktulu“, vynalézavou a zvonivou instrumentálku, stejně nesmrtelnou jako literární práce autora její předlohy H. P. Lovecrafta, a já pro vás mám už jen jednu jedinou poslední otázku. Je mezi vámi někdo, kdo by si teď, po (pomyslném) doznění toho všeho troufnul říct, safra, nač vlastně tolik povyku? V té nejhloubější hloubi duše pevně věřím, že ne.
